Te Amo

4. března 2018 v 11:22 | Ghoul |  Deprese and stuff
Digitální hodiny v rohu místnosti zrovna ukazovaly dvacet minut po půlnoci. Seděl jsem před počítačem a hypnotizoval otevřený facebook. Mít otevřené okénko chatu zrovna s ní bylo už tradicí. Ale něco bylo jinak. Nebo ne? Mžitky před očima mě už nenechávali rozpoznat, jestli zelená kontrolka u jména osoby stále svítí anebo už pohasla.



V chatu začali skákat tři tečky symbolizující příchozí zprávu od ní. Po tváři mi stekla horká slza a já seděl a čekal. Nejhorší na tom čekání bylo vědomí toho, že ta zpráva nikdy nepřijde. Že upozornění na její zprávu už nikdy nedostanu. Že je konec.

Seděl jsem tam a téměř se ani nehýbal. Cítil jsem jemný tik. Ne však v oku, nebo na rtech ale v celé hlavě. Klepala se a trhaně sebou hýbala v celkem pravidelných intervalech. Hypnotizoval jsem očima stále to okénko chatu. Všichni ostatní mí "přátelé" už dávno spali. Do očí se mi nahrnuli slzy.

Mdlé světlo dvou monitorů dosahovalo zhruba do čtvrtiny mého tmavého pokoje. U nohou skříně ještě stále seděla nevybalená krabice věcí, které jsem si odtamtud odvezl. Vzpomínek na společný život. Podíval jsem se jejím směrem. Úplně nahoře byla malá rudá krabička ve tvaru srdíčka. Usmál jsem se. Vybavila se mi vzpomínka na to, jak jsem ji poprvé žádal o ruku. Tehdy byla ještě situace mnohem klidnější. Usmál jsem se. Nedělal jsem to poslední dobou moc, a když jo, byl úsměv doprovázený slzami a myšlenkami na ní.

Fotky na stěně a v rámečcích mi ji stále připomínali. Prý je to morbidní. Prý bych je měl schovat. Nezajímá mě to. Už si nějaký ten čas přeci mohu dovolit rozhodovat sám za sebe. A já je tu chci. Chci na ni mít ty vzpomínky.
Slzy se mi hrnuli do očí, když jsem vzpomínal, jak ráda si užívala života. Jak se na rozdíl ode mě nebála zkoušet nové věci. Adrenalinové atrakce, cizokrajná jídla, nové styly oblékání a vizáže. A vždy byla před všemi tak nad věcí. "Still smilin, almost cryin." To byl prakticky její život v kostce. Snažil jsem se, jak jsem mohl a jak jsem jí několikrát opakoval. I to bylo málo.

Pod podložkou u počítače jsem měl schované dvě daleko horší věci. Kopii jejího posledního dopisu a zprávu od policie a sociálky. Aspoň jedno jsem jí ještě mohl splnit. Poslední slib, který jsem jí dal. Že zničím ty, kteří jí tolik ublížili.
Dodnes si pamatuji poslední hádku s jejími "rodiči". Zvuk facky, kterou schytala její macecha a její obličej když jí sociálka odvážela dítě z její péče. Doširoka jsem se usmál. Takhle to mělo být už dřív a spravedlnosti by bylo učiněno za dosti. Sice je i teď. Ale jak už to tak bývá, kdo chce pomáhat ostatním, schytá ty největší rány. Svůj boj jsem prohrál, ale stále jdu dál. Bude na mě čekat dlouho. Doufám, že se jí to čekání vyplatí. Protože ať jsem statečný, jak chci, na to jít za ní nemám. Toho se až moc bojím.

Co je vlastně vůbec odvaha?

Věnováno mojí drahé Nikolce. Drž se prosím. Je to těžké ale věřím, že to spolu zvládneme. Věřím tomu stále. Ale bojím se jak dlouho budeš ty…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama