Reminiscence

25. února 2018 v 15:40 | Ghoul |  Deprese and stuff
Ručičky hodinek se pohybovaly kolem půl jedenácté večerní. Bytem profukoval teplý pozdně červencový vzduch a já se skláněl pro další tričko v koši s prádlem. Posledními kolíčky jsem ho přidělal na sušák a přistoupil k oknu. Zhluboka jsem se nadechl a díval se ven. Na osvětlenou věž kostela. Z obývacího pokoje se linul tichý dozvuk televizní estrády, kterou jsem tam nechal zapnutou, aby tu nebylo tak příšerné ticho. Jemný vítr mi pomalu cuchal mé černé vlasy a já se s drobnou slzou v oku usmál.



Vzpomínal jsem na léto. Na mládí. Na to jak jsem blbnul s kamarády v horkých letních dnech. Na své první lásky a na první polibky.

Vzpomněl jsem si na Elišku. Na krásnou brunetu se zelenýma očima. První rty, které jsem líbal. Jemné rudé rty vždy ochucené voňavým leskem. Sladký úsměv a nádherné tělo, které jsem mohl obdivovat už od prvního dne, co jsem ji u jezera potkal.

Horká slza mi stekla po tváři na koutek. Slaná bolestná slza.
Vzpomněl jsem si, jak jsme spolu leželi na vyhřáté louce a jen tak si povídali a blbli od rána až do večera. Leželi jsme a koukali se na hvězdy. Dodnes cítím, jak hřála, když se ke mně tiskla. Jak mě u srdce hřál její šepot lásky a slova že mě nikdy neopustí.

Oblékl jsem si mikinu a zamkl dveře. Nechal jsem televizi puštěnou, aby si pes myslel, že jsem stále doma. Dal se snadno oklamat. Seběhl jsem schody a odemkl dveře. Vítr mi okamžitě rozevlál delší vlasy. Rozeběhl jsem se dolů městem. Míhaly se kolem mne domy a slévaly se v jednu barevnou šmouhu. Zpomalil jsem. Přeci jen nebylo kam spěchat. Nikdy nebylo.

Maria. Láska z dovolené v Itálii. Krásná sněději černovláska. Na ty dny s ní nikdy nezapomenu. Byla první, kdo se mě pokusil odkopat k plavání. A díky ní jsem se ho naučil. Chtěl jsem být jako ona. Blbnout s ní ve vlnách a nechat se unášet přílivem. Její drobounké tělo jako by splývalo s vodou. Každý pohyb. Každá vlnka. Vše bylo dokonalé. Působily jako jedno tělo. Ladně tančila s vlnami a pořád se smála. Bosé procházky po horkém písku při měsíčku. Nezapomenutelný zážitek.
Natáhl jsem se přes plot a ustřihl jednu květinu ze zahrádky. Pomalu jsem šel dál. Přivoněl jsem si.
Alexandra. Má pravá dlouhotrvající láska. Divoká blondýna v kostkované košili s uzlíkem pod prsy. Jako pravá kovbojka. Chodil jsem se na ní dívat, když cvičila na koni. Ty její nádherné oříškové oči a nepatrné pihy kolem nosu a na tvářích. Taková krása.

Zalapal jsem po dechu a utřel si horké slzy z obličeje. Začínala mě bolet hlava.
Byl jsem jediný, kdo viděl její pád. Jediný kdo jí pomohl. Jediný kdo jí v nemocnici navštěvoval, když se zotavovala. A ona byla jediná, která se mnou i tak dál zůstala. První zima v něčím náručí. Mazlení se pod dekou a pití kakaa u vánočních pohádek. Vzpomínky co nikdy nezmizí.
Pohlédl jsem k nebesům.

Všechno ale někdy musí skončit. Bez času na sebe nemá smysl držet vztah. A tak jsem měl další volné léto a přišla ona. Samantha. Zrzavá kráska s cizím přízvukem. Plná energie a trochu dětinská. Skrývající smutek. Rozuměli jsme si, ale pořád jsem si říkal proč je tak odtažitá. Měla se stěhovat a nechtěla si dělat závazky. Alespoň jsem jí zpříjemnil poslední měsíc tady.

Otevřel jsem kovovou bránu a vstoupil na hřbitov. Procházel jsem uličkou dál a v pohupující se ruce vedle těla jsem držel květinu.

Max. Rockerka s barevnými vlasy a ostny kolem krku. Koncerty s ní byly skvělé. Milovala život a mě. Už to vypadalo, že nám spolu bude skvěle. Líbání se na kapotě auta někde u lesa a první větší zkušenost s dívčím tělem. Její smích hřál tak že by rozpustil i ledovec. Večery strávené v lese u ohně, zkoumání jejích tetování na ručníku u jezera, předčítání jí před spaním. Zůstal bych tu déle, kdybych měl čas si vzpomenout na všechno to skvělé, co jsem s ní prožil.
Došel jsem k jednomu hrobu a tam se zastavil.

Mína. Ta byla poslední. Dva roky vztahu, který byl utopen, jako čerstvě narozené štěně které si rodina nemůže dovolit. Bála se mi to říct. Smála se ráda a hodně, ale pořád z ní byl cítit smutek. Z těch jejích velkých smutných očí. Věděl jsem, že něco není v pořádku. Až do poslední chvíle jsem ale nevěděl co. Seděl jsem u jejího lůžka od rána do večera. Až tam mi řekla, že mi tajila leukémii. Se slzami v očích a úsměvem jsem jí řekl, že i tak s ní budu, dokud to bude možné. A svůj slib jsem splnil.

Položil jsem kytku na hrob a chvíli tam jen stál a usmíval se. Přes slzy jsem skoro neviděl. Po chvíli byl čas na návrat domů.

Vstoupil jsem do bytu. Pes stále spal. Klekl jsem si vedle něj a pohladil ho. Koukl se na mě a já na něj. Přišlo mi jako by se usmíval. Občas to i psi dělají. Zvedl jsem se a šel do kuchyně. Otevřel jsem flašku whisky a nalil si panáka. Upil jsem.
Léto není období pro zadané. Je na to moc divoké a nevyzpytatelné. Je plné života a euforie. Divokých večírků a ještě divočejších holek. Období kdy člověk může, co chce. Palivo mladého života, které žene. Žene a žene. A každé utíká tak rychle. A všichni tak rychle zapomínají.

Zima je pro zadané. Když máte někoho, kdo vás zahřeje, když je vám zima. Kdo vás umí v tom depresivním vyčerpávajícím počasí rozesmát. Někoho, v jehož náručí se můžete schovat, když už to nezvládáte.

Prošel jsem si prázdný byt. Televizní estráda byla stále v plném proudu a hodiny ukazovaly skoro půlnoc. Otevřel jsem okno v pokoji a zapálil si. Nebyly by rády, kdyby mě takhle viděli. Ubrečeného alkoholika a kuřáka v jednom, který rezignoval na život a utápí se v sebelítosti. Ale jak se dá snadno slepit zlomené srdce? Pohlédl jsem k nebesům a usmál se na hvězdy. Ta nejzářivější na mě čekala. A já neměl sílu jít za ní. I přes několik pokusů. Tmavý otlak na krku symbolizoval poslední pokus vydat se na cestu. Světlé čáry na zápěstí zase ten předchozí. A bolesti břicha ten ještě předtím. Usmál jsem se. Je to tak absurdní.

Dokouřil jsem cigaretu a zavřel okno. Jednou s ní budu. Do té doby nejspíš zůstanu sám jen s mým čtyřnohým kamarádem.

Sklonil jsem se k němu a objal ho. Položil mi hlavu na stehno. Nevím, jestli ví. Nevím, jestli cítí, co mi je. Ale vím, že on mě neopustí…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 25. února 2018 v 17:22 | Reagovat

Upřímně, nepamatuji si, aby mě dokázal něčí článek takhle dojmout...neskutečně mě zasáhl a i díky těmto "černým pocitům" ti za něj děkuji. Je v něm vše, co si nejspíše chtěl sdělit, protože tolik bolesti pohromadě je pro jedno přečtení opravdu hodně. Tak moc ti přeji, aby ti jednoho večera přiletěla ta pravá hvězda oknem domů a byl jsi s ní až do konce života.

2 Ghoul Ghoul | 25. února 2018 v 18:34 | Reagovat

[1]: Děkuji. Jsem rád že článek působí přesně tak jak má i přesto že je to pouhá fikce. Myšlenky na život který se mi nikdy nestal hozené na digitální papír. Má hvězda u mi přiletěla a jsme s ní šťastný ^^ též přeji i vám abyste někoho takového našla ^^

3 Kalamity Iharo Kalamity Iharo | E-mail | Web | 26. února 2018 v 19:02 | Reagovat

je krásné od tebe zase něco číst! A tohle je nádhera, opravdu krása! Možná jsi tam někde měl pár chybek, ale příběh to nijak nezkalilo. Bylo to poutavé a zároveň klidné, melancholické vyprávění... Krásná práce!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama