Jak umírá naděje

3. prosince 2017 v 16:57 | Ghoul |  Deprese and stuff
A jak umírá naděje? Jako pták zasažený bleskem, hořící a v bolestných křečích padající k zemi za zvuků odporného burácení. Jak umírá, když dlouho žila? Pomalu a bolestivě jako poslední pěšák na bojišti. Pomalu jako jehla zabodávající se do pulsující tepny, jako střípek za hranou oka, který nejde rozmrkat. Pomalu se tříští na malé kousky a v dešti rozpadu cinká o dlaždice v koupelně doprovázená tichým kapáním rudého saténu z žil, tiše jako symfonie smrti umírá poslední kus života v mysli ztrápené osoby. Po rocích souboje odchází. Stará a zrezivělá, napůl rozpadlá a umírající. Jak na houslích smyčec žiletka na paži doprovází naději ke dveřím za zvuků orchestru ďábla v pařátech drtící duši zlomenou útlakem! Přes brány pochodují rudí vojáci se smrtí za zády! V davu všech se zmítá střípek, praská a drtí se v náporu bolesti, která pochoduje přes jeho záda. Barví armáda stěny do ruda a tmavne nebe. Zvuk všeho utichá v ostrých výstřelech nervových konců. Ve víru euforie mísí se strach s radostí. Bolest pod nimi v zlověstném marši odnáší poslední přeživší na popravu. Bez přípravy popravuje poslední zbytky síly, Bez varování bortí hrad naděje. Hradby padají do oceánu z útesu a zem se propadá v otřesech vojsk. A k tomu dáma v černém, anděl s dlouhou černou sukní pohladí svou kostěnou rukou čepel kosy, než pročísne rudou armádu v saténu. V záplavách zbarvené vody přichází a rozhrabuje sutiny. Až vyndá osobu poslední, která zůstala. Její hebké roucho ji omotá než obejmou ji křídla a v tichosti odejdou spolu. Tak končí boj. Tak umírá naděje. V tichu. Sama. Takhle odcházejí neviditelní válečníci. Takhle utichá nepokoj. Takhle vypadá smrt.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama