Chladná zbroj a vroucí srdce

2. května 2017 v 20:39 | Ghoul |  Random Stuff
Kráčel jsem sám. Pod nohama mi křupala směs popele a sněhu. Od úst mi šla pára z chladu. Štítem, který jsem držel před sebou jsem rozrážel poryvy větru. Vyšlapal jsem až úplně nahoru. U ohně tam seděl jakýsi stařík. Byl jsem moc unavený. Padl jsem na kolena a snažil se vstát. Spadla mi helma. Doplazil jsem se k ohni a zeptal se, zda mohu přisednout. Stařík se na mě podezíravě podíval. "Arcathen, že ano?" zeptal se. Podíval jsem se na něj a dotkl se jednoho žhavého uhlíku.



Protáhl jsem si záda a stoupl si. "Proč myslíte?" stařík zvedl špalek vedle sebe a poklepal na něj na znamení, že si mám přisednout. "Jen procházím, není třeba…" začal jsem, ale byl jsem přerušen. "Za dobu, co tu sedím, kolem prošla spousta poutníků. Měli různé příběhy, různé cíle, a i jejich cesty byly rozdílné. Těžké. Lehké." Stařík se na chvíli odmlčel. "Ale také pocházeli každý odjinud. A ty, můj drahý příteli, jsi plamenný rytíř z Arcathenu. Zlatá zbroj. Meč z měsíční oceli. Světlé vlasy a modré oči. Jste zvláštní. Vaše plameny nejsou žluté, ale modré." Řekl. Oba jsme chvíli mlčeli. "Záleží na okolnostech." Řekl jsem a díval se do plamenů. Podíval se na mě. "Okolnostech?"

Přisedl jsem a promnul si oči. "Záleží na povaze člověka. Proto jsou mezi plamennými rytíři nejčastější Arcathenští. Barva jejich plamenu určuje jejich osobu. Modří mají nejčistší duši. Nepoškozenou zdravou. Většina z nich…" na chvíli jsem se odmlčel. "Většina z nich končí s rudými plameny. Roztrhané střípky něčeho co se kdysi zvalo člověkem. Prázdné schránky plné éterické hmoty, která už ani zdaleka nepřipomíná člověka." Díval jsem se upřeně do ohně, který sebou z mého vyprávění začal nepříjemně syčet a jeho plameny šlehaly jako biče. Poskakoval a pulzoval. Hypnotizoval mi unavené oči. "Bytosti temnoty. Černí rytíři." Dodal jsem a oheň naštvaně přeskočil.

"Vaše schopnosti jsou přinejmenším zajímavé. Trošku mě děsíte, pane." Řekl stařík nervózně. Podíval jsem se na něj s vlídným přátelským úsměvem. "Nikdy bych nevěřil někomu se zeleným plamenem. Jsou vypočítaví a zlý. Bodnou vám kudlu do zad a ještě se vám vysmějí." Opět jsem se odmlčel a nadechl se. "A co oranžová?" zeptal se stařík nervózně a posunul špalek, který se v ohništi pomalu přesouval na kraj. Chvíli jsem mlčel. Proč? To nejhorší jsem řekl. Cítil jsem, jak se mi na tváři odpařuje slza. Ve škubajícím plameni tančila kráska se zlatou korunkou na hlavě. Její nahé tělo s plnými tvary se obtáčelo kolem plamenů. Podávalo si jejich jazyky jako by to snad byli ruce dychtících pánů na honosném plese. Tančila mezi nimi. Usmála se na mě. Bylo to jasné. Nádherná dívka v plameni se na mě usmála. Poté se ztratila. "Příteli? Jste ještě při smyslech?"" zeptal se opět dědeček. "Oranžová je neutrál. Ti jsou v klasickém vojsku. Modrá patří mezi princezninu gardu. Zelení sedí v žalářích a červeným již není pomoci. Jsou vražděni za pomocí slunečních odlesků." Povytáhl jsem z pochvy meč. Jeho naleštěná čepel hodila odlesk plamenu na staříkův obličej. "měsíční čepel.

Nejreflexnější a nejčistší materiál. Stejně tak čistý a vzácný jako modří rytíři. Nezašpiní se. Neztupí se." Vytáhl jsem meč a zadíval se do odrazu na jeho čepeli.

"Pokud jste hoden tento meč nosit, je vám dobrým sluhou. Pokud zradíte víru plamene je tento meč tím posledním, co projde vaším tělem a také tím jediným s čím jste pohřbeni." Zarazil jsem se a díval se na rostoucí plamínek ve svém oku. Moje regenerace byla téměř dokončena. Už jen chvíli posedět a budu moci opět jít. Sevřel jsem ruku v pěst a zadíval se na ní. "Co je na Pláních půlnoční bouře?" zeptal se mě. Zadíval jsem se mu hluboko do jeho očí. Až teď jsem si všiml, že je slepý. Byl jsem si jeho slepotou tak jistý, jako jsem si byl jistý tím, že ve mně žhne plamen. "Špatné místo." Pronesl jsem tiše.

"Vyprávějte, příteli. Chci slyšet více. Umíte člověka tak nadchnout a upoutat." Podíval jsem se na něj. Seděl s lokty opřenými o kolena. Hlavu v dlaních a upřeně se na mě díval. Jestli se tomu tak dá říkat. "Kdysi dávno proběhla bitva mezi černými a plamennými rytíři," začal jsem pomalu, "Během této bitvy padla spousta mužů na obou stranách. Jatka. Plamenní zvítězili. Posledních deset zůstalo stát." Opět jsem se odmlčel a těžce polkl knedlík v krku. Stiskl jsem pevně čelisti k sobě.

"Světlo v temnotě?" zeptal se stařík. Začal jsem jemně pokyvovat na znamení souhlasu. "Ano. Ano tak jsme si tehdy skutečně začali říkat," Opět jsem těžce polkl. Rozmrkal jsem další slzy v očích. "Posledních deset Arcathenských rytířů kteří stáli za královnou a princeznou až do poslední chvíle svých životů. Ale i naše plameny postupně uhasínaly." Sevřel jsem pevně ruku v pěst a zhluboka se nadechl. Výraz se mi změnil v naštvaný. Vytáhl jsem svižně meč a protočil ho ve vzduchu, až jsem následně jedním pohybem končícím v pokleku na jednom koleni zabodl jeho zářivou čepel, která světelným kruhem před chvílí ozářila prostor na hoře, na které jsme seděli, do země. Plameny v mých očích žhnuli silně a bouřlivě. Téměř jsem vnitřně řval. Chtěl jsem řvát i navenek. Po horkých tvářích se mi začínaly kutálet rychle se odpařující slzy. "Osobně jsem na té pláni zabodl meč osmi mých společníků. Když zemřeli. Když se změnili. Jejich čepele jsou tam. Na Pláni." Oba jsme se na chvíli odmlčeli. "Je mi líto vašich společníků, příteli." Pronesl prázdně do sílícího větru. "Teď jsem na cestě do Saenu." "Města slunce." Dodal stařík a usmál se na mě. "Mám se ujistit, že je princezna v pořádku. Že poslední člen její gardy ji stále střeží tak, jak má. Plameny totiž uhasínají a my se bojíme, že by to mohla být předzvěst princezniny smrti." Klečel jsem tam s čelem opřeným o meč. "Zůstal jste už jen vy, tak kdo je 'my'?" zeptal se zase všetečně ten starý muž. Podíval jsem se jeho směrem. Nezměnil ještě svou polohu. Stále byl zahleděný na to jedno místo, jako bych tam snad pořád byl. Nebylo pochyb o jeho slepotě. "Ještě je tu legie. Nová vlna. Oranžoví. Celá armáda, která věří v plamen a ve svou princeznu, která se má již velice brzy ujmout vlády." Prohodil jsem a nasucho polkl. "A Arcathenští?" následovala další jeho otázka. Zahýbal jsem prsty na ruce, zatímco jsem se díval do své dlaně. Skrz místečka ve zbroji mi začínal prohořívat plamen. Byl jsem téměř vyléčen. "Arcathen byl dávno zničen." Řekl jsem a postavil se. Vytáhl jsem meč a zasunul ho zpátky do pochvy.

"Už jsme zbyli jen dva." Prohodil jsem ještě s pohledem upřeným do plamenů.

"Váš přítel mě navštívil těsně před vámi." Prohodil stařík a stoupl si též. Díval jsem se do pozůstatku jeho očí. "C - Co prosím?" zeptal jsem se trhaně. Usmál se a jeho svraštělý obličej se téměř narovnal. "Pod svícnem největší tma. Podívej se za to ohniště, chlapče." Řekl milý stařík a usmál se. Opatrně jsem poodstoupil kousek doleva a spatřil mrtvolu. Téměř zafoukanou sněhem. Sklonil jsem se k ní a otočil jí. Nebylo pochyb, že to byl stařík. Oční důlky měl prázdné. Vypálené. A v hrudi jeden velký opálený průnik. Bylo mi jasné, že tohle už nebyla práce plamenného rytíře a bylo mi jasné, co je z něj teď.

Došel jsem ke staříkovi a položil mu ruku na rameno. "Je mi to líto, příteli, ale nebojte se. Pomstím vás. Pak se za vámi vrátím a důstojně vás pohřbím." Prohodil jsem. Usmál se na mě. "Máš dobré srdce, chlapče. Ale vracet se nemusíš. Běž. Běž, abys ho dohnal, než stihne napáchat ještě více škod." Řekl stařík a mile se na mě usmíval. Škoda tak dobrého muže. Poklepal jsem mu na rameno a vydal se směrem z kopce do Saenu. "Příteli!" zakřičel na mě ještě. Otočil jsem se. Něco držel v ruce. "Vaše helma, příteli!" křičel na mě. Vyšplhal jsem zpět za ním a poděkoval mu.

"Pověz mi ještě naposledy, příteli, tvá zbroj je poničená. Stejně tak cítím zranění z tvé duše. Pověz mi. Proč i ty nejsi černým rytířem?" chvíli jsem se odmlčel. Mysl mi zaplavila veškerá bolest, kterou mi kdy kdo způsobil. "Oheň musí hořet. A dokud žije princezna, nemůže poslední rytíř zemřít důstojnou smrtí. Nemůže."pronesl jsem. Usmál se na mě. "Nelžete, příteli. To co vás žene vpřed, není proroctví." Zhluboka jsem se nadechl. Usmál jsem se a v očích se mi zableskly dva modré plamínky. Jejich barva se začala přelévat z modré do oranžové a zpátky v pravidelných vlnách. "Máte pravdu. Je to lež. Ale krásně se jí věří, že? Lepší lhát než být odsuzován za něco, co je zakázané." Naposledy jsem mu poklepal na rameno a jal se k odchodu. Když už jsem byl téměř dole, ještě jednou mé uši zaslechly jeho hlas z vrcholku. "Příteli!" otočil jsem se. "Láska není zakázaná. Lidé si ji zakazují, protože jí nerozumí a bojí se jí. Vykašlete se na rozum a poslechněte srdce. Bez něj nevyhrajete boj, který na vás čeká. Bez toho nemáte šanci." Naposled jsem se pro sebe usmál a nasadil si helmu, když mou tvář oblízl chladný vítr.

Tenhle boj neprohraji.

Tím jsem si jistý.

POKRAČOVANÍ NALEZNETE ZDE:
http://frederickskull.blog.cz/1701/posledni-rytir
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gothic Black Rose/ Krvavá Mary Gothic Black Rose/ Krvavá Mary | Web | 17. září 2017 v 15:44 | Reagovat

Pekny blog

2 Ghoul Ghoul | 17. září 2017 v 23:04 | Reagovat

[1]: Děkuji, to ten tvůj také ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama