Like a clockwork...

17. února 2017 v 19:43 | Ghoul |  Deprese and stuff
"Tick. Tick. Tick. Tick. Tick. Tick. Tick. Tick. Tick. Tick."

Deset vteřin. Deset úderů. Ručička na mých hodinkách se neúprosně řítila vpřed. Uháněla kolem ciferníku nadzvukovou rychlostí. Seděl jsem prázdný. Bez známek života. Díval jsem se na ciferník. Ozval se výkřik. Tlumený výkřik do tmy. Kolem však bylo světlo. Sice jen v kuželu, ve kterém jsem seděl, ale bylo tam. Díval jsem se na balíček hracích karet před sebou. Výkřik mě probral. Zamrkal jsem a podíval se kolem sebe. Nic než tma. V dálce jsem slyšel dětský smích. Ostrý a bolestivý smích. Jazyk jako meč. A pak to přišlo. Bubny. To bubnování! Uchopil jsem do ruky balíček karet a s přežvýknutím jsem ho začal míchat.



"Tick. Tick. Tick. Tick. Tick. Tick."

Zvuk vteřinové ručičky mě znervózňoval. Položil jsem balíček na stůl. Vyndal jsem dvě karty a postavil z nich na stole stříšku ve tvaru písmene A.

"Tick. Tick. Tick. Tick."

Bubnování sílilo. Vytáhl jsem z kapsy cigaretu. Odkousl jsem z ní filtr a poválel ji na rtech. Lusknutím prstů jsem si ji zapálil. Tou dobou už na stole stálo těsně na sobě pět stříšek i se základem pro druhé patro.

Odklepl jsem si popel do úst a se znechuceným výrazem polkl. Pokračoval jsem v pokuřování stejně jako ve stavbě domečku z karet. Slyšel jsem bouři. Byla blízko. Blížila se nechutnou rychlostí. Dostavěl jsem ještě dvě patra. Následně mě proud větru smetl ze židle na zem společně s domečkem z karet. Karty vítr rozfoukal na všechny strany. Sedl jsem si zpět ke stolu a vytáhl z kapsy další balíček. S přežvýknutím jsem ho začal míchat.

"Tick. Tick. Tick. Tick."

Trvalo mi to. Začal jsem stavět nový domeček. Trvalo mi to dlouho. Každá vteřina byla jako hodina. Každý den byl jako rok. Znovu a znovu jsem se potácel v bouři a skládal domečky z karet a jedl popel.

"Tick. Tick. Tick. Tick. Tick. Tick."

Odpoutal jsem si z ruky těžké hodinky na řetězu a zahodil je do temnoty. Tikání ještě zesílilo.

"Tick. Tick. Tick. Tick. Tick. Tick."

Stále jsem budoval, a sledoval pád té jedné malé budovy, která neměla být dokončena. Ale mně se to povedlo. Téměř. Před dopadem posledních dvou karet na své místo přišla další bouře a vše spadlo na stůl. Vzal jsem stůl a zahodil ho. Stál jsem v dešti ztracených karet. Jejich okraje mě řezaly na mém nahém těle, zatímco moje krev stoupala vzhůru a padala zpět na můj, do nebes nastavený, obličej.

Zakřičel jsem. Z pusy mi vytryskl gejzír krve. Teď jsem to slyšel. Bubny. Hvízdání v uchu. A vůbec. Už ani ty hodiny netikaly stejně. Teď to znělo jako bodání nože do masa.

Otočila se kolem mě osoba. Nahá dívka bez tváře. Chytil jsem ji za ruku a udělal s ní pár otoček. Uchopil jsem ji za tvář a prstem ji přejel přes kůži, abych odhalil její černé rty. Naše rty se spojily téměř v jedny a my v téměř tom samém okamžiku propadli našim biologickým pudům.

A ve vteřině ticho. A samota. Téměř ticho. Bubnování a tikání hodin, které už najednou nepřipomínalo sekání do masa. Opět tikalo. Všiml jsem si hlíny na zemi a zaslechl hrom. Začalo pršet. Zabořil jsem ruce do hlíny a začal vyhrabávat hromady pryč. Hrabal jsem. Slyšel jsem totiž bouchání zespoda. Jako kdyby tam byla rakev. Někoho pohřbili za živa. Dohrabal jsem se k rakvi a otevřel ji. Byla prázdná. Spadl jsem dovnitř a rakev se se mnou zavřela. Začal jsem bušit na víko. Slyšel jsem, jak na mě někdo hází hlínu. Někdo mě vážně pohřbívá.

Začal jsem sebou házet. Rakev se převrhla. A já se vyvalil na mělčinu. Zvedl jsem se a vydal se směrem na pláž. Rozběhl jsem se. Noha mi projela pískem a já spadl do hlubokého oceánu. Rozhlédl jsem se kolem a viděl, jak se ke mně řítí žralok. Snažil jsem se mu uplavat, ale když už byl skoro u mě, skleněná káď, ve které jsem byl, se rozbila a já skončil opět v temnotě. Jen stůl. Židle. Kužel světla. A karty. Vyždímal jsem ze sebe zbytek vody a sedl jsem si ke stolu. Vzal jsem do ruky balíček karet. S přežvýknutím jsem ho začal míchat. Začal jsem stavět další domeček z karet. Jednoho dne ho dokončím. Bubnování na chvíli ustalo avšak to tikání. To zůstalo stále.

"Tick. Tick. Tick. Tick. Tick. Tick. Tick. Tick. Tick. Tick."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kalamity Iharo Kalamity Iharo | E-mail | Web | 23. února 2017 v 10:14 | Reagovat

*-*
That is so amazing! I love this one! Sorry, so sorry that I am reading this so late... But still... WOW!
It is amazing! Great! Awesome! I... I dunno what to say more... This one is freaking amazing!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama