Poslední rytíř

8. ledna 2017 v 22:52 | Ghoul |  Random Stuff
"Nikdy to nezvládneš!" Špitl mi do ucha chraplavým hlasem a vytáhl mi z těla dlouhé kopí. Spadl jsem na zem a upustil meč. Z břicha mi tekly proudy krve a bradu špinila krev, kterou jsem vykašlával. V hlavě mi začalo hučet. Éterický rytíř přede mnou. V černé zbroji se zlatým zdobením. V ruce dlouhé kopí s perovou špičkou. Začaly se mi dělat mžitky před očima. "Chcípneš stejně, jako jsi chcípl už tisíckrát," pronesl a napřáhl se s kopím "Mojí rukou." Řekl a bodl mým směrem.



Z posledních sil jsem se uhnul do boku. Hrot kopí se zasekl o zbroj na mém rameni a odpáral jí. Švihl jsem rukou a z ní se sesunulo brnění. Vyběhl jsem a chytil svůj meč. Vyrazil jsem proti rytíři a skočil za něj. Nečekal to. Zabodl jsem mu meč do zad. "Co si říkal?" procedil jsem skrz zuby a vyplivl další nával krve z ůst. Vytáhl jsem z něj meč a rychlou otočkou mu zasadil další dvě rány. Zavrávoral a padl na kolena. Přiskočil jsem k němu a přiložil mu zezadu meč pod krk. "Nikdy se nevzdám! Slyšíš!?" štěkl jsem a podřízl ho.

Vyšel jsem schody k zámku. Zadíval jsem se na věže. Byly vysoké. I samotné dveře do zámku měřili nějakých deset metrů. Opřel jsem se o ně a pořadně zatlačil. Dřevo zapraskalo a těžké okované dveře se otevřely. Přede mnou se rozkládala obrovská síň. Na konci byl pozlacený trůn. Zdi byly zdobený krásnými vzory a obrazy. Výjevy z bitev i portréty královské rodiny. Honosné sídlo. Přesně jak se na krále a královnu říše patří.

Došel jsem až na konec haly, po které se rozléhalo chrastění mé zbroje. Sundal jsem z hlavy helmu s prasklým hledím a pustil jí na zem. Meč jsem zasunul do pochvy a kráčel po téměř nekončících točitých schodech. Prošel jsem každou místnost. Každý kout. Přešli dva dny, než jsem na pokraji sil došel k místnosti se zamčenými dveřmi. Zalomcoval jsem klikou ale ani se nepohnuly. Naděje mi dodávala sílu. Došel jsem na konec chodby a rozeběhl se. Dal jsem štít před sebe a dveřmi bez větších problémů proskočil. Dřevo se roztříštilo na třísky a malé odštěpky. Dopadl jsem těžce na zem. Cítil jsem, že nebudu mít dost sil se zvednout. Ležel jsem pod postelí s rudými nebesy. Věděl jsem, že jsem na správném místě.

Zapřel jsem se a se zaťatými zuby se zvedl. Díval jsem se na ni. Ležela tam jako tělo bez duše. Spíš než postel to připomínalo rakev. Ležela na zádech, ruce složené na prsou. Svírala v nich přívěšek. Její tělo vypadlo tak. Mrtvé. Líčka měla propadlá a končetiny vyzáblé. A byla celá chladná. Pohladil jsem její tvář. Do očí se mi začali drát slzy. Hlavou mi zněla věta, kterou mi neustále ten rytíř opakoval. "Nezvládneš to." Já to ale zvládl. Dostal jsem se k ní a bez ní neodejdu. "Lásko?" špitl jsem se slzami v očích. Odpovědi se mi nedostalo. Zvedl jsem ji z postele a vzal ji do náručí a vydal se zpět přes zámek, na schody a do trůnní místnosti. Slyšel jsem napnutí tětivy a na poslední chvíli svist šípu velikosti krokodýla. Bylo už pozdě.

Hrot se mi zakousl do kolene a já i s ní spadl. Zpod zbroje vyklouzl kodex a dopadl kus ode mě. Tlustá kniha v koženém přebalu se zlatou pečetí. Snažil jsem se pohnout. Vytáhl jsem si šíp z nohy a začal se z kaluže mé krve plazit ke kodexu. Střelec roztáhl křídla a doplachtil až k nám. Přistál mi na ruce. Slyšel jsem, jak mi zapraskaly kosti a sledoval mou zbroj jak se tříští na kusy. Sestoupil z ní a sáhl po kodexu. Zvedl jsem zrak a uviděl svého starého známého. Temného, éterického rytíře. "Já ti říkal, že to nezvládneš. Kdybys nebyl jen obyčejný smrtelný hlupák, možná by ti to došlo mnohem dřív. Princezna je mrtvá. Její duše se vytratila a její srdce zhaslo. Už nikdy se do jejích očí nepodíváš. A s posledním paprskem dnešního slunce se tohoto místa zmocní temnota a ty, můj drahý plamenný příteli půjdeš prdět do hlíny stejně, jako to už dělají všichni tví bratři.

"Polož ten kodex!" procedil, jsem rázně mezi zuby. Zahleděl se na mě. "Naser si." Prohlásil a odkopl mě. Párkrát jsem se převalil a pak se zastavil na zádech. Serval jsem si zbroj i z druhé ruky a snažil se zvednout. "Konečně budu moct zhasnout to vaše světlo jednou provždy." Prohlásil a kodex otevřel. Široký úsměv na jeho tváři se rychle stáhl do výrazu překvapení. "Nic tady kurva není!" podivil se. Doširoka jsem se usmál a se zaskučením jsem se zvedl a udělal bolestný krok dopředu. "Myslel sis, že bych ti ho dal tak snadno?" zeptal jsem se. Odpovědí mi byl jen nechápavý výraz.

"Jsem poslední z klanu plamenných rytířů. Jsem pochodeň ve stínech. Jsem oheň, co hřeje duše padlých v chladném nekonečnu. Jsem naděje, která přichází v poslední fázi souboje. Jsem ochránce, který umírá. Jsem pomoc, která se rodí. Jsem rytíř ohně a mým úkolem je ochránit princeznu slunce a rozsvěcet pochodně aby se takoví, jako jsi ty, nemohli dále procházet po tomto světě. A také jsem poslední osoba, co chrání kodex ohně před rukama temnot. Zeptám se tě teda znova, ty průsvitnej kriple. Myslíš si, že bych ti ho dal tak snadno!?"

Díval se na mě a následně pustil kodex k zemi. "Pojďme tento souboj tedy vyřešit po staru." Pronesli jsme oba naráz. Moje ruka začala hořet a sevřením v pěst se rozsvítili všechny pochodně v místnosti. Pevně jsem uchopil meč a za zvuku obrušovaného kovu jsem ho vytáhl z pochvy. "Tak pojď! Tak bojuj! Nebo si snad až tak velkej srab, že se se mnou odmítáš utkat v čestném souboji!?" zařval jsem a pevně sevřel meč. Jeho čepel začala hořet a dodatečně osvětlovat malý prostor pode mnou. Čepel byla rozžhavená až tak, že na zem odpadávaly kapičky tavícího se kovu měsíční oceli. "Moc čestný boj to nebude, když už jsi napůl mrtvý." Řekl rytíř a vytáhl svůj meč. "Mám-li tě ale dorazit udělám to až s nechutnou radostí!" zařval a rozeběhl se proti mně. Vyhnul jsem se jeho bodnutí a sekl ho do zad. Zavrávoral a ohnal se. Mečem. Prosekl mi hrdlo. Zasípal jsem a ohnal se po něm znovu a znovu. Vyhnul se oběma útokům naprosto bravurně a následně mě odkopl. Spadl jsem na zem a udělal kotoul přes záda a opět se zvedl.

"Co ty seš kurva zač, že pořád nechceš chcípnout!?" zakřičel a začal se po mě ohánět mečem. Vyhnul jsem se téměř všem jeho útokům. Poslední jeho úder mě zasáhl a vymrštil mě do vzduchu. Dopadl jsem na záda a jen těžce se zvedal. Uchopil jsem meč do obou rukou a zabodl ho do podlahy. Vlna ohně, která se od čepele zvedla, ho smetla na zem. Vytáhl jsem z pouzdra vzadu na brnění dýku a přesekl kožené řemínky, které mou zbroj držely pohromadě. Vystoupil jsem z ní v tělovém černém oblečení.

"Vzdáváš se obrany?" uchechtl se. V očích se mi rozhořely ohně. "Nevzdám se ničeho a nevzdám se ani jí. Slyším až sem jak její srdce tiše tepe. Slyším její rty něžně vydechovat. A já se jí vzdát nehodlám. Budu jejím ochráncem až do konce její vlády. Budu jejím manželem, bude li to potřeba. Budu pro ni umírat. Budu pro ni žít. Budu se pro ni bít až do vyčerpání svých sil. Jsem plamenný rytíř a jsem také žár, který drží její chladné tělo při životě. Jsem bytost, která zasvětila svůj život jí. Budu jí hlídat až na smrtelnou postel a ve vteřině kdy vydechne její tělo naposledy, vydechnu naposledy i já. Ochráním jí, před kýmkoliv budu muset. I před tebou! Mám li tu dnes v noci zemřít, mám li za ní dnes večer položit život, udělám to se ctí! Budu se za ní bít až do konce a i přes svou smrt se postarám o to, aby byla v bezpečí! Tak přísahám!"

Rozeběhl jsem se proti němu. Oblečení na mém těle se pomalu propalovalo. Bez zbroje jsem sice byl zranitelnější ale také obratnější a rychlejší. Moje údery nebrali konce. Bojoval jsem na pokraji sil. Bodal jsem a sekal. Prorážel jeho zbroj a trhal ji na kusy. Plameny osvětloval jeho temné tělo, které bylo úder od úderu silnější. Udělal jsem však chybu. Nevšiml jsem si stínu od sloupu za mnou a to byla má osudová chyba. Před dopadem mé rány se přemístil a probodl mě zezadu. Nejdřív mečem a poté několika šípy z toulce na jeho zádech. Padl jsem na kolena. Krev ze mě stříkala na všechny strany a vypařovala se v postupně pohasínajících plamenech mého meče a mého těla. "Zklamal jsi. Přesně jak jsem řekl. A nyní tě odsuzuji k smrti. Tvá duše padne do stínů a nebude jí nikdy dovoleno vystoupit na světlo světa. Již nikdy víc." Řekl rytíř a napřáhl se s mečem. Sevřel jsem v ruce symbol slunce visící na mém krku. "Jedině přes mou mrtvolu." Procedil jsem skrz zuby a očekával smrtící úder. Ve chvíli kdy jeho čepel dopadla na mou hlavu, se z mého těla uvolnil výboj energie, který přerostl v ohnivý výbuch a odmrštil rytíře na druhou stranu místnosti.

Zvedl jsem se a došel k němu i s mečem v ruce. "Kdo ty sakra seš? Jakto že máš takovou sílu!?" Podíval jsem se na něj a odkopl od něj jeho černý meč. "Protože žije. Miluju jí a láska k ní mě drží na živu. Dokud svírá ten zářící medailon na krku, nemohu zemřít. Jsem rytíř Frederick z Arcathenu, poslední z klanu plamenných rytířů, poslední ochránce světla, poslední svícen v temnotě. A udělám všechno, abych ji zachránil! Tímto tě zatracuji. Nyní bude tvá mrzká duše žít v temnotách do konce věků. Již nikdy se nebudeš moci dotknout povrchu. Svět jak ho znáš, pro tebe tímto dnem přestává existovat. Ve jménu slunce i měsíce tě tímto posílám do věčného vyhnanství!" zakřičel jsem a probodl mu srdce svým hořícím mečem. I on i jeho zbroj zmizeli. Svezl jsem se podél pohasínajícího meče na zem a začal ztěžka oddechovat. Nemohl jsem popadnout dech. Jako by mi něco stáhlo plíce a nedovolilo mi to, se nadechnout. Cítil jsem v puse spáleninu. Jako by mi vnitřnosti hořeli. Jako by měli skončit v plamenech. Slyšel jsem ji. Slyšel jsem to správně? Hlasitý nádech. A další. Dýchala. Její srdce se pořádně rozeběhlo a medailon na její hrudi začal zářit. Otevřela oči a posadila se. Viděla mě. Ležel jsem na zemi a dávil se. Zvedla se a na svých hubených nožkách a doběhla ke mně. Klekla si vedle mě. "Fredericku, jste v pořádku." Plazil jsem se po zemi a svíjel se v bolestné křeči. Před očima se mi promítal celý život. Je snad tohle konec. "Fredericku! Co je vám!?" Z hrudi mi vytryskl oheň a celý hrudní koš mi prohořel. Kosti se mi spálili na uhel a tkáň ohořela. Mé bezvládné tělo padlo k zemi. S dírou v hrudníku.

Seděla nade mnou a brečela. "Nemůžete mě opustit! Přísahal jste, že mě ochráníte! Přisahal jste sakra na svoje bohy!" křičela. Sesunula se na mou hruď. Její slzy ochlazovali mé popálené tělo. Medailon, který nosila na krku se svezl po pozůstatku mé hrudní kosti a zapadl na místo, kde bývalo mé srdce. Medailon ve tvaru srdce, na místě, kde srdce bývalo. Jak poetické, že? Najednou začal medailon zářit ještě více. Plameny na mém těle začali opět žhnout. Tentokrát však ne kvůli destrukci. Kosti se mi začali zacelovat. Hrudní koš mi dorostl a díra v něm se zatáhla svalstvem a novou kůží. Každá oděrka na mém těle se zacelila. Zůstal jsem ležet na zemi. Medailonek mi vrostl do těla během regenerace. Princezna stále klečela u mého těla. Nebyla si jistá, jestli žiju, nebo jestli jsem nadobro zemřel. Postupně i její tělo začalo regenerovat. Tváře se jí naplnily, končetiny zesílili a tělo nabylo na svém původním objemu. Nyní měla šaty jako šité na míru. Nic na jejím těle nevyselo a neplandalo. Její jemná ruka mě pohladila na tváři a já otevřel oči. První co jsem viděl jen, co jsem jen o vlásek unikl jisté smrti, byl její nádherný úsměv a oči plné slz. A i tak vám s klidem mohu říci, že to bylo to nejkrásnější, co jsem za celý svůj dosavadní život viděl.


- Věnováno Nikole, mojí přítelkyni a lásce mého života. Jsem tu vždy pro tebe, nezapomínej na to prosím…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama