Rivalita mojí mysli

8. září 2016 v 23:51 | Ghoul |  Sex a moje temná osobnost
Občas si člověk tak sedí…

Sám…

Ve tmě…

V uších slyší hlasitou krev a tep rychlejší než je běh Usaina Bolta. Ani nevíte, kolikrát si takovou situací procházím sám. Když se stane něco, co mě vytočí, zklame, zlomí, uvrhne do deprese, donutí mě někoho nenávidět….




Jak jednoduché je přitlačit si žiletku na ruku a nechat si její strukturu porušit. Jak uklidňující je vidět jak se trhlinky na kůži zaplňují rudou tekutinou, která nás udržuje při životě. Přemýšlet nad tím kdo tu vlastně pro vás je a koho opustit nemůžete a nechat to být jedinou věcí která vás donutí nepřitlačit si žiletku na tepnu a kladivem do ní praštit aby vám zajela do ruky, a vy jste neměli nejmenší šanci se zachránit…

Bojím se své mysli, protože jsou chvíle, kdy mi tohle radí. Jsou chvíle, kdy se chci zabít. Jsou chvíle, kdy už na to nemám. Stejně jsou tu lidé, kterým bych to udělat nemohl. Pořád je tu moje přítelkyně, kterou když si představím, jak se slzami v očích hází kytku do mojí rakve, je to jako rána do břicha. Jako by se vám život snažil připomenout, že jste prostě kretén a myslíte na špatný věci. Pak je tu stránka druhá. Moje matka. Osoba, která mi dala život. Už od mala jsem nesnesl pohled na její tvář pokrytou slzami. Už od mala kdykoli brečela, nesnesl jsem ten pohled na ní. A představit si jak sedí na gauči v obýváku kdy jí táta musí utěšovat jak má hlavu plnou nechápajících přelétavých myšlenek. Jak jí táta utěšuje a ona brečí. Je to něco co mě dokaže poslat do kolen a uvědomit si že takhle přeci nemohu skončit…

Když musím prásknout dveřmi do pokoje a sesunout se po nich dolů kde následně rozlomený na kusy brečím a přemýšlím, má li tohle všechno smysl a udělal-li jsem dobře. Dnes mi naše učitelka řekla zajímavou větu.

"Největší chybou v životě je, bát se že chybu uděláte."

Což je sice mooooooooooc pěkné ale… co když se bojíte toho, že uděláte až moc velkou chybu protože vás od ní dělí šance tenčí než vlásek. Napnutej vlásek, kterej se každou chvílí může přetrhnout. Neprůhledná hranice, u které však stačí jeden malý otřes a před očima se vám rozsypou střepu vlastní mysli…

Nesnáším tyhle chvíle… chvíle kdy mám pocit, že si servu kůži z obličeje… jo… přesně jak zpívá Melanie Martinez ve své písničce Mad Hatter…

"I'm peelin the skin off my face,
Cause I really hate being safe.
The Normal, They make afraid
The crazies, They make me feel sane."

Pro vás co neumíte anglicky, se bohužel s překladem obtěžovat nebudu, najděte si ho. Já bych na to navázal větou, kterou jsem si já kdysi řekl a od té doby se jí řídím. V angličtině sice zní lépe, ale řeknu vám jí v české verzi.

"Šílenství je jen další forma duševního zdraví, ale ne každý to chápe."

Jistěže. Zamysleme se nad tím na chvíli. Zamysleme se nad tím proč je pro mě takováhle věta důležitá. Vlastně… možná proto že si chvílemi přijdu, že moje myšlení sahá a hranice tohoto světa. Jsou chvíle, kdy mám chuť vzít pevně do ruky nůž a někoho pobodat. Jenže nemyslete si, že by to bylo pár ran. Myslím tím někomu udělat hrudníku guláš. V takových chvílích mi pomáhá smích. Jdu na čerstvý vzduch a nechám svůj smích nést vzduchem. Šílený, řezavý, vysoký smích. Přesně takový jaký čekáte od psychopata. Je vtipně se pak na někoho podívat se zorničkami tak staženýma že nejsou skoro vidět, zatímco jdete jeho směrem a smějete se. Je sranda dívat se, jak z vás lidi mají strach. Cítíte, že se v tu chvíli bojí oni vás. A přesně takové chvíle živí to monstrum u vás v hlavě…

Ta chuť krve a rzi na jazyku. Je skvělá. Je uspokojující. Je to něco jako jízdenka zpátky do reality. Jenže…
Co když jí nesnáším proto, že když tu pachuť v puse mám, chtěl bych krev opravdu cítit. Co když mám chuť k někomu přijít a zakousnout se mu do krku jako upír. Nechat si hrdlo naplnit jeho teplou krví a polykat jí tolik kolik jen zvládnu? Co když jsem takový? Jenže co když pak sedím v úplném osamění a tmě, kdy všichni "normální" lidé spí. A jen sedím smotaný co nejvíce u sebe a přemýšlím protže se bojím, že mě tahle chvíle potká, když budu s přítelkyní a já jí něco udělám. Co když mi hlavou několikrát proběhl scénář toho, že jsem jí impulsivně ublížil a poté jsme toho litoval a nechal jsme se zmlátit do bezvědomí, až jsem se probral v nemocnici?

Mohl jsem to všechno rozepsat víc ale.. nechcí vás všechny úplně vyděsit a vyhnat z tohohle konce internetu.

Zapřísahám vás lidi… až uvidíte světlovlasého kluka, jak jde po ulici a směje se jako psychopat… nic vám nehrozí ale pro jistotu… utíkejte… a utíkejte rychle…

Váš Ghoul....
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terynka Terynka | Web | 9. září 2016 v 0:16 | Reagovat

Přečetla jsem si cely tento článek a nechapu dvě věci, za prvé, když mas skvělou přítelkyní a za druhe, když mas skvělou matku, tak proč takto premyslis? Tolik temnoty jsem už dlouho necetla, vždyť život je dar a žít ho je přeci krásný.

2 King Rucola King Rucola | Web | 9. září 2016 v 0:36 | Reagovat

Hovadina?

3 Ghoul Ghoul | 9. září 2016 v 8:27 | Reagovat

[2]: tak proč to komentuješ?

4 Fredy Fredy | Web | 9. září 2016 v 9:54 | Reagovat

zajímavé :-)

5 Ghoul Ghoul | 9. září 2016 v 12:09 | Reagovat

[4]: jaká je pravděpodobnost že mi na blog přijde někdo se stejným jménem jako mám já? :)

6 Retrospektivní Píča Retrospektivní Píča | 9. září 2016 v 14:57 | Reagovat

Soucit je málo, pochopení taky. Myslím že některým výše uvedeným navštěvníkům levituje nad hlavou otazník bídnější než jejich "komentáře". Ignoruj to a bojuj, z tvých slov je znát že to za to stojí. Drż se.

7 Retrospektivní Píča Retrospektivní Píča | 9. září 2016 v 15:00 | Reagovat

PS. Pokud bych slyšela onen smích hřmít  ulicí, myslím že bych se přidala a to nejen pro to, že jsem velkou fanynkou Jokera.

8 Lahodný Brambor Lahodný Brambor | 13. září 2016 v 15:00 | Reagovat

oh well... lidi, kteří mají ideální život a stěžují si jen na ty nejbanálnější věci, prostě úžasnost tohoto článku nepochopí... je mi jich kvůli tomu trošku líto

9 Ghoul Ghoul | 13. září 2016 v 15:51 | Reagovat

[8]: úžasnost tohoto článku? děkuji :) užasný članek avšak ne tak úžasný pocit :)

10 Lahodný Brambor Lahodný Brambor | 15. září 2016 v 23:51 | Reagovat

[9]: To jistě. Napsala bych sem nějaký motivační kec o tom, že takové pocity alespoň přidávají na kreativitě (což je hovadina, kterou mi všichni mlátí o hlavu snad každý den) nebo něco jako "nikdo v tom není sám" ale... všechno jsou to lži :)

11 Hooray Hooray | 18. února 2017 v 13:08 | Reagovat

Jsem na tom hodně špatně, když se s tím naprosto ztotožňuju?

12 Ghoul Ghoul | 18. února 2017 v 13:31 | Reagovat

[11]: Záleží na tom jestli to umíš ovládat nebo tomu propadáš

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama