Hořké víno

5. srpna 2016 v 19:54 | Ghoul
Seděl jsem u svého počítače. Dešťové kapky bubnovaly do okna a já zrovna dokončoval svou novou povídku. Zbývalo mi pár posledních vět. Do ticha domu se ozývalo jen klapání klávesnice. Díval jsem se na bledě zářící monitor. Zvedl jsem ke rtům skleničku s rudým vínem a napil se. Na moment se mi zatmělo před očima. Rychle jsem onen tmavý mžik rozmrkal a pokračoval ve psaní. Ozval se zvonek ode dveří. Vzhlédl jsem k hodinám. "Přesně na čas," pronesl jsem a zvedl se.


Došel jsme ke dveřím a otevřel. Měl jsem s ním domluvenou schůzi, stál tam v dlouhém kabátu, jenž mu sahal až ke kolenům. Na hlavě široký klobouk, o který se dešťové kapky rozbíjely, a voda z nich stříkala do všech směrů. Nebylo mu vidět do obličeje. "Pane Adamsi, pojďte dál, čekám na vás," řekl jsem a poodstoupil, aby mohl vejít dovnitř.

"Máte to pro mě?" zeptal se, když si sundával kabát. "Jistěže. Přesně jak jste chtěl." Pomohl jsem mu s kabátem a pověsil ho na věšák nad botníkem. "Pojďte prosím dál, dáte si kávu?" zeptal jsem se vřele. Podíval se na mě a na jeho vrásčité tváři se objevil úsměv. "Velice rád, mladý muži." Všiml jsem si černých kožených rukavic na jeho rukách. "Postavím vodu," prohodil jsem a proklouzl kolem něj do kuchyně.

Napustil jsem vodu do rychlovarné konvice a postavil ji na stojan. Stlačil jsem dolů páčku na ohřev a vytáhl ze skříně nad kuchyňskou linkou dva bílé hrnky. Vyšel jsem z kuchyně do obýváku. Zrovna stál u sbírky nožů, kterou jsem měl vystavenou. "Sladíte?" zeptal jsem se ho. Podíval se na mě svýma modrýma očima. Byl jsem z toho pohledu nesvůj. Chvíli bylo ticho. "Dvě lžičky prosím," pronesl hlubokým klidným hlasem. "Dvě lžičky," zopakoval jsem. Ukázal na mou sbírku nožů: "Mohu?" Hlasitě jsem polkl: "Ale jistě, buďte tu jako doma."

Odešel jsem zpět do kuchyně. Vzal jsem ze stolu cukřenku a nasypal do každého hrníčku dvě lžičky cukru. Položil jsem cukřenku a otočil se. Zavadil jsme o ni loktem a ona spadla s řinčením na zem a rozpadla se na několik střepů. "Ale od hajzlu," zaklel jsem a začal sbírat ze země střepy. "Jste v pořádku, mladý muži?" ozvalo se z obývacího pokoje. "Jistě, jistě, vše je v naprostém pořádku, mě si nevšímejte," křikl jsem a vyhodil střepy do koše. "Pět namísto čtyř… detail," prohodil jsem a vzal do ruky košťátko a lopatku. Voda v konvici burácela a vřela. Shrábl jsem cukr na lopatku a vysypal ho do koše. "Takovejch prachů v prdeli," prohodil jsem a položil košťátko s lopatkou, kde byli.

Zalil jsem kávu a do každého hrníčku položil jednu lžičku. Promíchal jsem obě kávy a chytl hrníčky. Přešel jsem do obývacího pokoje. Pan Adams si zrovna prohlížel pozlacený nůž, který jsem měl po dědovi. "Káva se nese," řekl jsem, abych upoutal jeho pozornost. Otočil se na mne i s nožem v ruce. Položil jsem oba hrnky na stůl. "Máte vskutku impozantní sbírku, Rogere. Co bych za takové exponáty dal," prohodil a položil nůž na podstavec přesně, jak byl předtím. "Děkuji, jsem na ni též velmi pyšný," odvětil jsem a vybídl ho, aby se posadil.

"Tak. K tomu proč jsem tady," řekl a mně se srdce rozbušilo ještě více. "Jistě. Proč chodit pořád kolem horké kaše, řekněte mi rovnou, kdo vás poslal," řekl jsem rozklepaným nervózním hlasem. Zase se na jeho obličeji objevil nepatrný náznak úsměvu. "Vaše ex manželka, Rogere." Hlasitě jsem polkl. "Dobrá. Co přesně chce?" zeptal jsem se a zaklesl do sebe prsty na rukách. "Chce, abych to nějak… jak to říci slušně… Ukončil." Zhluboka jsem se nadechl a pokýval hlavou. Uchechtl jsem se a protáhl si prsty na rukách, až křuply klouby. "Jo, chtělo by to nějak ukončit." Opět jsem se zadíval na jeho černé rukavice. "Odpusťte, že se ptám, ale nač ty rukavice?" podíval jsem se mu do očí. "Tohle?" řekl a zvedl do vzduchu ruce. Promnul si prsty. "Ošklivě mi popraskala kůže na rukách. Není na to hezký pohled, věřte mi, Rogere." Podíval se na jablka na stole. Mohu si jedno vzít? "Jistě, nabídněte si," řekl jsem. Chytil pevně jablko do své pravé ruky, zatímco tou levou štrachal v kapse svých kalhot. Vytáhl z nich vystřelovací nožík. Stiskl pojistku a z útrob nože vyjela dokonale vyleštěná čepel. Odřízl kousek jablka a vložil si ho do úst.

"Ukončit říkáte?" zeptal jsem se, zatímco jsem nespouštěl oči z ruky držící nůž. "Je to jen na tobě Rogere, můžeme to udělat rychle a bezbolestně, ale taky nám to může zabrat spoustu času," řekl a odkrojil další plátek jablka. Těžce jsem polkl. Pozoroval jsem své klepající se ruce. "Omluvte mne, musím si odskočit," řekl jsem a zvedl se z pohovky. Jeho ostrý pohled jsem cítil v zádech, i když jsem vcházel do chodby. Vešel jsem na toaletu a zamkl za sebou.

Opřel jsem se o zeď a těžce oddechoval. Netuším, jak dlouho jsem tam byl. Vylekalo mě klepání na dveře záchodu. "Příteli, jste v pořádku?" zeptal se pan Adams. Potřeboval jsem rychle odpovědět: "Jistě, jistě. Omlouvám se, nějak se mi jen udělalo blbě.

Odemkl jsem dveře a vyšel ze záchodu. Zmizel. Vešel jsem do koupelny. Stál u umyvadla a omýval čepel nože. Srdce se mi opět rozbušilo, když se otočil na mě. Utáhl kohoutek a zastavil vodu. Oklepal si vodu z rukavic a následně si je utřel do ručníku spolu s nožem. "Vypadáte vyděšeně," pronesl a uklidil nůž do kapsy. "Vážně? Nechápu proč," řekl jsem rozklepaným hlasem. Došel jsem k umyvadlu a pustil jsem vodu. Umyl jsem si ruce. "Nemám vám zavolat doktora?" zeptal se přátelským tónem a s úsměvem na tváři. "Ne, dobrý, nic nepotřebuju." Protáhl jsem se kolem něj do chodby. Šel opatrně za mnou. Až moc opatrně. Shodil jsem za sebe ze stolku vázu a vyběhl do obýváku. Vzal jsem do ruky nůž po dědovi.

"Stůjte, kde jste!" křikl jsem na něj, když vyšel opatrně z chodby do obývacího pokoje. "Rogere, co blázníte?" zeptal se s tím svým připitomělým výrazem na tváři. "Víme oba dobře, kolik lidí máte na svědomí, já se k nim připojit nehodlám!" křičel jsem, zatímco jsem na něj mířil nožem. "Ale notak, nechovejte se tak dětinsky, Rogere," řekl, zatímco popocházel směrem ke mně. Couval jsem pomalu do kuchyně. Prstem přejel po desce skříně, na které stála pevná linka. Zvedl prsty od prachu a zadíval se na ně. "Měli bychom tu uklidit, nehodláte to tu snad opustit s takovým nepořádkem že?

"Nepřibližujte se ke mně!" zařval jsem na celý barák. Chvíli jsme oba stáli pevně na svých místech. Najednou vyšel proti mně, nyní již však na tváři neměl onen přátelský úsměv. "Toto je absurdní! Jsme přeci oba dospělí, no ne?" Bodnul jsem proti němu výhružně nožem. Zastavil se. "Ještě nejsem připraven odejít. Na to, to tu mám moc rád." Zadíval se do země.

"Omlouvám se, Rogere, ale dělám pouze svou práci. Rozhodně to není nic proti vám." Vyšel opět směrem ke mně. O krok jsem ustoupil zpátky. Pomalu se přibližoval. Byl jsem v tu chvíli téměř hysterický. "Nepřibližujte se!" křičel jsem a svíral nůž pevně oběma rukama. Přistoupil o krok ke mně. Podíval jsem se po své pravici, kde se nacházel držák na nože. Sáhl jsem rychle po jednom a hodil s ním proti panu Adamsovi. Čepel nože mu zavadila o tvář a řízla ho.
Stál tam a díval se na mě. "Nechápu, o co vám jde, Rogere. Nepřišel jsem vám v žádném případě ublížit," pronesl a opět udělal krok ke mně. Couvl jsem. "Ale notak, víte, co vás čeká, je to bezbolestné," řekl klidně a díval se mi zpříma do očí. Chvíli jsme tam stáli a dívali se na sebe. Sklonil jsem ruku s nožem a zadíval se do podlahy. "Asi máte pravdu. Omlouvám se, jak jsem se choval," řekl jsem a usmál se. Vyšel jsem směrem k němu. "Musím holt přiznat, jak to je a zbavím-li se vás, přijde další, že?" řekl jsem klidně. Pan Adams pokýval hlavou. "Přesně tak. Tak to pojďme vyřídit spolu, jen tu zbytečně ztrácíme čas," řekl a položil mi ruku na rameno. Oba jsme se na sebe podívali a začali se hlasitě smát. Poté jsem mu bodl nůž do srdce. Spadl na zem a začal sebou házet. Klekl jsem si nad něj a ještě mu zasadil několik dalších bodnutí. "Omlouvám se ale, sichr je sichr," prohlásil jsem nad jeho bezvládným tělem. Odhodil jsem nůž na zem a odešel k počítači. Vzal jsem do ruky sklenici s vínem a napil se.

Začal jsem opět klepat do klávesnice. Zbývalo mi dopsat poslední větu v mém novém příběhu. Otočil jsem se na tělo pana Adamse a usmál se. Poté jsem pokračoval v psaní. Poslední věta zněla velice jednoduše. "A nyní se zeptám, kdo z nás dvou, byl vlastně vrahem?"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kalamity Iharo Kalamity Iharo | E-mail | Web | 5. srpna 2016 v 20:30 | Reagovat

Pěkné. Tvé potemnělé příběhy mají něco do sebe.

2 Nana Nana | Web | 11. srpna 2016 v 18:11 | Reagovat

Hmmm, tak toto si zaradím medzi tvoje najlepšie príbehy. :3
A ak by mala zaznieť moja osobná odpoveď na otázku na konci textu, znela by takto: Roger.
Adams mal síce Rogera zabiť, no Roger vystihol pravú chvíľu a zabil ho on. Neviem, prečo mi to pripomína scénu zo Sherlocka, kde Irene bola porazená Holmesom. Ktovie. :)
Každopádne, tu máš odo mňa *strašne zmysluplný* koment, tak ma už neštvi a vydaj ďalší príbeh! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama