Srpen 2016

Náhoda je blbec...

24. srpna 2016 v 19:44 | Ghoul |  Motýli
Alex vší silou dupnul na rudého motýla na zemi. Ozvalo se křupnutí a Nina spadla na zem. Zařvala bolestí. Alex pevně sevřel revolver v ruce. "Jak se ti to líbí teď? Jak se ti líbí ta bolest?! No? Odpověz mi kurva!" křičel v bezprostřední blízkosti jejího obličeje. Kryla si rukama obličej. Alex ji ruce odmetl na stranu a chytil ji pod krkem. Zvedl ji do výše a narazil na stěnu. Opřel jí hlaveň revolveru o čelo. "Měl bych tě odprásknout jak psa!" Brečela a snažila se z jeho sevření vymanit. Lapala po dechu. Pustil ji na zem a několikrát do ní kopl.


Hořké víno

5. srpna 2016 v 19:54 | Ghoul
Seděl jsem u svého počítače. Dešťové kapky bubnovaly do okna a já zrovna dokončoval svou novou povídku. Zbývalo mi pár posledních vět. Do ticha domu se ozývalo jen klapání klávesnice. Díval jsem se na bledě zářící monitor. Zvedl jsem ke rtům skleničku s rudým vínem a napil se. Na moment se mi zatmělo před očima. Rychle jsem onen tmavý mžik rozmrkal a pokračoval ve psaní. Ozval se zvonek ode dveří. Vzhlédl jsem k hodinám. "Přesně na čas," pronesl jsem a zvedl se.


Give me the throne! - (Part 03)

4. srpna 2016 v 12:41 | Ghoul |  Creepypasta (nebo to co se tak má aspoň tvářit)
Přemístil jsem se do Ria. V mobilu mi pískla SMS s adresou kurvitelky. Procházel jsem ulicemi Ria, ve kterém právě teď probíhal karneval. Opět jsem se pohyboval nocí. Pohazoval jsem si svým vorpalem. Došel jsem až k domu kurvitelky. Všude bylo zavřeno. Napadlo mě, že bych mohl využit další Hidina lektvaru. Vytáhl jsem fialovou ampulku a napil se. Přitížilo se mi. Vytáhl jsem vorpal a vrazil si ho do břicha. Opatlal jsem si ruce krví a začal bušit do dveří. Otevřela holka zhruba okolo třináctého roku. "Prosím?" řekla, než mě spatřila. "Pomoc… mi…." Hlesl jsem a spadl na kolena, načež jsem se svalil na levý bok. "Pane, jste v pořádku?" Ptala se dívenka a klekla si vedle. "Mám zavolat pomoc?"


Open the scars, old friend

3. srpna 2016 v 23:51 | Ghoul |  Motýli
No… motýlek… co říct… snad jen… Moc se omlouvám a je to důvod… proč ti nikdy, opakuji nikdy, už nebudu křížit cestu. Nechť je ti nebe volné drahý motýle…

"Neruším?" zeptal se další motýl na mém parapetu. Ten hlas už jsem ale znal. Věděl jsem kdo to je. "Starý příteli!" vykřikl jsem a došel k němu. Usmíval se na mě. "Mohu dál?" zeptal se. Pokývl jsem a ukázal směrem dovnitř na znamení, že má otevřeno. Opatrně vlétl dovnitř a sedl si na stůl. Posadil jsem se na židli před něj a zaujatě se na něj díval. "Tak povídej, jaký je svět?" řekl jsem s jiskrou nadšení v oku.