Odpočívej můj okřídlený příteli...

16. července 2016 v 20:25 | Ghoul |  Motýli

Dámy a pánové, Drazí čtenáři… V minulé době jsem přišel o svého motýla. Uletěl mi. Doufám, že mi odpustí, co jsem provedl a jednoho dne se vrátí. Děkuji mu za vše. Tohle je pro tebe, motýlku…

Seděl jsem u stolu a pozoroval ležícího motýla. Jeho bledě modrá neonová křídla pomalu pohasínala. Zahříval jsem ho dechem a přál si, aby se vše povedlo. "O co se snažíš?" zeptal se bolestným táhlým tónem. Pokračoval jsem s jeho zahříváním, avšak světlo jeho modrých křídel mi osvětlovalo ruce míň a míň. "Nech mě tě zvednout." Hlesl jsem a snažil se neznít plačtivě, ač mi oči pomalu plnily slzy a hlas se mi třásl strachem. "Ne. Nech mě ležet. Prosím." Hlesl tiše můj motýl a od pusy mu šla pára. Klepal se zimou. Dál jsem ho zahříval svým dechem a v duchu tiše prosil boha o odpuštění a o to, aby se můj motýl znovu zvedl a odletěl.



"Neumírej." Řekl jsem a opět na něj dýchnul. Jeho křídla jemně zavlála v poryvu mého dechu, avšak prach z nich opadával dál. Dopadal jako malé modré jiskřičky na stůl a pohasínal stejně jako jeho křídla. "No tak!" křikl jsem do tmy a pustil na motýla další dávku mého teplého dechu. "Nesnaž se, znáš se… řekni mi co je jiný?" hlesl motýl a zavřel oči. "Nezpívej mi tu Divokýho Billa! Já chci, abys žil!" zakryl jsem jeho tělo rukama a dýchla na něj. Pootevřel oči a zatřásl křídly. "Jestli umřeš tak ti slibuji, že ti udělám nádherný hrob." Hlesl jsem, a přes krev, kterou mi mé rychle tlukoucí srdce rozhánělo hlavou, jsem skoro neslyšel, co říkal. Hučelo a řinčelo mi v hlavě jako bych umíral já sám. Pomalu se mi po tváři skutálela první slza.

"Nebudeš hrob potřebovat." Hlesl motýl a zasmál se. Na moment mi tělem projel paprsek radosti. "Pročpak?" zeptal jsem se ho, v naději, že uslyším dobré zprávy. "Protože se rozpadnu, až umřu." Nechápal jsem to. "Jak to myslíš?" zeptal jsem se znovu, avšak odpověď nepřišla. Rozhostilo se chvilkové hrobové ticho, které narušoval jen tikot hodin. Pomalý a drásavý tikot, jenž mi svým tupým zvukem tříštil mysl na malé střepy. "Protože na mě zapomeneš." Hlesl po chvíli motýl. Jako by moje tělo dostalo nový náboj.

"Jak bych mohl?!" křikl jsem na něj. Můj výstup doplnila další chvíli ticha, během které se jen mírně pohnula jeho křídla. Můj dech se zrychloval a cítil jsem, jak se mi klepe brada, jež se snažila zastavit proud slz, který měl vytrysknout z očí. "Každý zapomněl. I ty zapomeneš. Nejsem důležitý." Prodral ze sebe skoro neslyšně. "Byl jsi můj přítel. Znám tvůj život! Můj si změnil a i díky tomu jsi zmodral! Jak na tebe mohu zapomenout!?" Slova jsem ze sebe musel rvát jako by to byla čerstvě uzrálá jablka, jelikož můj pláč mi stahoval hrdlo v téměř neprostupnou škvírku. Po tvářích se mi valily proudy velkých slz, které jemně klepaly o linoleum na podlaze.

"Neodcházej mi. Prosím tě o to moc." Špitl jsem a rozbrečel se. Svíral jsem na stole ruce v pěsti a skrz rozmazaný zrak jsem sledoval malou modrou světlušku, která zrovna pohasínala. "TY MI TU NEUMŘEŠ!" zařval jsem do ticha svého bytu, abych ho alespoň na chvíli rozsekl. Můj motýl se z posledních sil zasmál. "Děkuji ti, Alexi. Měl jsem tě moc rád a děkuji, že si se o mě staral a že se staráš i o mé…" zarazil se, jelikož nevěděl jak je oslovit. Poté pohrdavým tónem dodal: "Přátele…"

Mé oči naplnila další várka slz, které dopadaly nyní už v pravidelném tempu. Mé vzlykání bylo jediné, co je střídalo. "Sbohem… můj jediný příteli." Hlesl můj motýl a jeho křídla naposledy pohasla a slila se v černou barvu. Praštil jsem vši silou do stolu, až jsem si ji znecitlivěl. "NEEEEEEE!" zařval jsem dlouze. Můj skřípavý plačtivý hlas probral těch pár motýlů kteří byli v klecích kolem mě. Vytíral jsem si dlaněmi zaslzené oči a zvedl mrtvolku mého motýla ze stolu. "Odmítám! Odmítám, odmítám, odmítám, ODMÍTÁM! NEUMŘEŠ! NE DNESKA! NE TADY!" křičel jsem, zatímco jedna moje ruka držela motýla a ta druhá se starala o to, abych viděl. Dýchl jsem na něj. "To není kus žhavého uhlíku. Nerozfoukáš ho k životu." Řekl mi jeden motýl. Zakřičel jsem a opřel si kapsli z rukou o čelo a brečel.

Již nikdy nikdo nezemře…

Nikdy….

To vám slibuji…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 starvoice starvoice | 16. července 2016 v 21:03 | Reagovat

Tohle je... vysvětlení k Open the cages? Smutný. Fakt smutný. Nechápu, jak tohle dokážeš psát. Gratuluju ti. Opravdu a z celého srdce. Druhá věc, co mě kdy po přečtení donutila plakat. A zároveň tě lituju. Protože tohle je něco, co si z pera nevycucáš. Tohle musíš zažít.

2 Kalamity Iharo Kalamity Iharo | E-mail | Web | 17. července 2016 v 22:56 | Reagovat

To je nádherné. Opravdu to uchvacuje a bere dech, člověka to ke čtení přimkne a nepustí a na konci jen zůstávají rty, co neví, co by pověděly a mysl hluboce pohnuta tím, co jí právě bylo předloženo. Oči mi snad jedinkrát nemrkly... Je to... Nádherné!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama