Open the cages! Butterflies have to fly...

22. června 2016 v 22:00 | Ghoul |  Motýli
Ráno. Další krásný den. Jak pro koho tedy. Probudilo mě opět pleskání křídel. Otevřel jsem oči a zadíval se na stovky motýlů v klecích kolem mého pokoje. "Dobré ráno, motýlci." Řekl jsem s úsměvem a zvedl se. Každého jsem znal jménem. Každý měl svůj příběh a já je všechny znal. Tolik strastí a trablů. Tolik bolesti a léčení. Každý měl ve svém životě něco. Každý byl unikátní. A přesto byli všichni stejní.


Tak rád jsem poslouchal jejich příběhy a radil jim, co mají se svým krátkým životem dělat. Někteří poslechli, jiní ne a tak se museli stále vracet, než pochopili, že mé rady byly správné. Nikdo mou lásku k nim nechápal. Nikdo. Až na jednu osobu. Jediná dívka, která kdy pochopila, jaký mají motýli opravdu význam. Stejně jako já měla ráda obzvláště ty modré. Občas avšak stalo. Že motýl ležel na dně klece mrtev. Nebylo mu pomoci. Každého z nich jsem oplakal a každý z nich měl hrob se svým jménem u mě na zahradě. To také nikdo extra nechápal.

Často ke mně chodila a poslouchala příběhy jednotlivých motýlů. Byly plné bolesti a utrpení, smutku a nenávisti. Ale po té co dostali radu, jak dál se to obrátilo. U spousty. Spousta z nich se vracela. Jen tak si popovídat. Říct jak jde život. A pak se otočili a s přátelským pozdravem odletěli. Často jsem z jejich příběhů upadal do depresí. Několikrát jsem měl nůž u krku. Několik večerů jsem strávil s flaškou Whisky a klavírem. Ale i tak když jsem do toho pokoje vešel. Vždy jsem se pousmál. Bylo jich tolik. A všichni mě potřebovali.

Někteří z nich mě prosili o propuštění z klece. Tolikrát a tak dlouho. Nikdy jsem ji neotevřel, dokud jsem si nebyl stoprocentně jist, že odletět mohou. Že jsou v pořádku. Prosilo jich tolik. A já je vždy uklidnil a řekl, že jednou ten den přijde. Že jednoho dne budou volní. Často jsem se hádal s tou kamarádkou, která mé motýly obdivovala. Miloval jsem ji. Jako nikoho předtím. Ale i tak byly chvíle kdy i ona potřebovala pomoct, stejně jako oni a já nevěděl jak. Její křídla jsem viděl jen já, ona sama si je nehodlala připustit.

Jednoho dne jsem přestal věřit. Přestal jsem doufat, že své motýly ještě ochráním. Že jim pomohu. Otevřel jsem dveře do pokoje. Uvítal mě hlasitý pleskot křídel. Došel jsem k oknu a otevřel ho dokořán. Poté jsem obešel každou z klecí a otevřel dvířka. Dívali se na mě nechápavě těma svýma malýma očičkama. "Jste volní!" prohlásil jsem a rozpřáhl ruce. Všichni se na sebe nechápavě dívali a poté začali postupně vylétávat z klecí ven. S úsměvem na tváří a bolestí v srdci jsem je sledoval.

Večer za mnou přišla. V celém bytě byla tma. Bydlel jsem až v nejvyšším patře jednoho činžáku. Otevřela dveře a úlekem strnula. Byla tam naprostá tma a všude jen prázdné klece. Seděl jsem v okně se skleničkou bourbonu a popíjel. Nohy jsem měl venku z okna a jen tak se kolébal zleva doprava a broukal si svou oblíbenou písničku.

"Kde všichni jsou?" zeptala se plačtivým hlasem. "Pryč. Nechal jsem je letět." Řekl jsem klidně a opět se napil ze skleničky. "Já… já to nechápu. Nebyli v pořádku. Ne všichni. A tys je pustil… Proč?" zeptala se opět, zatímco stále trnula ve dveřích.

"Už si nevěřím. Už nevěřím, že bych jim pomohl. Už nevěřím, že život má smysl." Řekl jsem a odložil skleničku. Postavil jsem se do okna a otočil do místnosti, zatímco jsem se přidržoval rámu. "Už takhle nemůžu dál." Hlesl jsem a otočil se. Stála tam a po tvářích jí stékaly slzy. "Nebreč pro někoho, jako jsem já. Neumřu. Jsem přeci motýl. A motýli umí létat. Díky že jsi se mnou byla a snad chápeš, co pro mě znamenali." Řekl jsem a otočil se. Chtěla mi ještě něco říct. Přes vzlyky nemohla. "Měj se. Rád jsem tě poznal. Už se těším až proplachtím celou oblohu." Řekl jsem a zasmál se. "Ne! Já tě… já… já tě…" nemohla větu přes slzy dokončit. "Sbohem maličká." Řekl jsem a se zavřenýma očima se převážil do ulice." "NEEEEEEEEE!" zakřičela do noci a padla s vodopádem slz v očích na kolena. "Já tě… miluju…" hlesla ještě než se kompletně zhroutila.

Druhého dne byl na zahradě největší kříž. Doplňoval všechny ty, které tam měli motýli přede mnou. Mohl jsem konečně být s těmi co byli asi stejně tak silní, jako jsem byl já…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kalamity Iharo Kalamity Iharo | E-mail | Web | 23. června 2016 v 7:54 | Reagovat

To je smutné. Oslovilo mě to natolik, že nebudu rýpat do asi dvou špatně napsaných vět. Měla bych, ale upřímně, tohle je ... srdcervoucí... *utírá pomyslnou slzu dojetí*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama