Obyčejný večer

14. června 2016 v 21:50 | Ghoul |  Deprese and stuff
https://www.youtube.com/watch?v=-qj3nWy7HMs

Kostelní zvon pomalu odbíjel půlnoc. Stál jsem v tmavé kuchyni. Zapálil jsem svíčku na malém muffinu. Koukal jsem na plamen, který tančil na konci knotu a pomalu rozpouštěl vosk, který stékal po úzké svíčce a chladnul. Pozoroval jsem ho a poslouchal odbíjení hodin. Vzal jsem do ruky sklenici vína a zesílil klavírní hudbu v reproduktorech. Vyšel jsem na balkon



Díval jsem se na noční město. Byl tak klidné, a přesto uvnitř žilo. Žilo svým nočním životem. Opřel jsem se o zábradlí a napil se rudého vína. Bylo trpké. Jeho chuť mě pálila na jazyku. Ocasy chutí mi poskakovaly v puse, než jsem polkl. Zhluboka jsem nasál noční vzduch.


Zevnitř mého apartmá se linula smutná pianová melodie. Díval jsem se do dalekého osvětleného obzoru. Hlavou se mi honily myšlenky. Byly to hlasy mých dřívějších přátel. "Kámo! Já se tak ožral na svoje osmnáctiny, musíš taky!", "Hej, na mejch dvaadvacetinách bylo kolem mě asi deset polonahých čičin jen v bikinách. Jenom se mnou, chápeš to?", "Na moje třináctiny jsem o to přišla s přítelem. Nejlepší den mýho života!"


Ty hlasy se opakovaly v mé hlavě a mísily se s dalšími. Opět jsem přiložil sklenici k ústům a napil se. Tentokrát nebylo víno trpké. Bylo zahořklé. Jako by mi na jazyku hnilo. Cítil jsem v něm nenávist. Hořkost všedního života. Stereotyp. Chvíli jsem onen lok přeléval v puse a pak polkl. Šel i těžce do krku. Jako by se příčil a nechtěl. Opět jsem se zhluboka nadechl.


Moje narozeniny nikdy tak neprobíhaly. Ani jedny. Vždy jsem seděl sám. I když jsem někoho pozval, nepřišel. Proto jsem se odstěhoval tak daleko. Nikdo z mých bývalých známých ani neví, jestli žiju a ti noví. Ti se o to nezajímají. Zaslechl jsem zběsilé cinkání. Podíval jsem se ke zdroji. Na mém facebooku přibývala přání k narozeninám. Chvíli jsem se z balkónu díval na obrazovku a pak se otočil zase zpět. "Kdyby to alespoň od jedné osoby bylo upřímné." Prohodil jsem suše a vylil si do pusy poslední lok vína.


Postavil jsem sklenici na zábradlí a několikrát přelil poslední lok na jazyku. Byl bez chuti. Prázdný a symbolizující vše to co jsem měl, mohl a neudělal. Chvíli jsem ještě hypnotizoval sklenku a poté se otočil. Zavadil jsem o ni rukou a ona spadla na zem a roztříštila se. Sledoval jsem blyštící se střepy na podlaze. Odrážely se od nich pestré barvy neonových světel z města. Těžce jsem polkl a přešel dovnitř. V osamělém tichu i hodiny zněly jako hlučný dav náměstí. Rozléhaly se po celém bytě.

Opřel jsem se o stůl a zadíval se do třepotajícího se plamenu. Skákal si radostně jak malé dítě právě objevující svět. Byl nový a s životem před sebou. Mohlo ho toho tolik potkat. A jeho život měl být ukončen tak rychle. Díval jsem se do něj a spolu s hudbou piana se mi do očí vedrala slza. Nadechl jsem se k jeho sfouknutí.



"Všechno nejlepší. Přej si něco." Pronesl jsem do prázdného a tichého bytu. Avšak místo abych svíci sfoukl. Otočil jsem se a se slzami v očích odešel na balkón...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kalamity Iharo Kalamity Iharo | E-mail | Web | 14. června 2016 v 21:55 | Reagovat

Poutavé, zajímavé a také... depresivní. Rozhodně to má něco do sebe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama