Čas říct sbohem

1. listopadu 2015 v 16:53 | Ghoul
Kolikrát si ani neuvědomíme, kolik paradoxních situací se děje v jednu chvíli. Nevíme, kolik lidí se má v daný moment lépe, nebo hůře než my. Kolik lidí se snaží něco napravit, a kolik jich v tuto chvíli něco zničilo. Neuvědomujeme si, jak naše rozhodnutí mohou ovlivnit život někoho jiného. Nejsme jen sami za sebe. Cokoli co provedeme, sebou nese následky. A někdy s námi tyto následky jdou celý život.






17:30, Pátek
James Dare, kráčel přesně tím směrem, kudy mu určovala parta pěti lidí v oblecích, kteří šli za ním. Šli lesem, přesně v kuželu světla, které vrhaly reflektory auta, ze kterého právě před malým okamžikem vylezli. Ruce měl svázané za zády a oni ho stále hnali kupředu. Došli až k jámě vykopané do země. Byl u ní provizorně stlučený kříž s jeho jménem. Dva z mužů k němu přistoupili a srazili ho na kolena. "Ne, prosím vás, nedělejte to!" křičel zoufale James. "Mám přece rodinu!" Jeden z nich předstoupil před něj a dřepl si k němu. "Víš, kámo, náš šéf prostě nemá rád podrazy. Kdybys nic z toho neudělal, nic by se ti nestalo. A teď, pane Dare, je čas říct sbohem." Dořekl onen člověk a zvedl se. "Vyřiďte dceři a mé ženě, že je mám rád." Řekl James a zhluboka se nadechl "Zastřelte ho a postarejte se o to, že bude řádně zakopanej, tak jak má bejt. Nechci vidět odfláknutou práci." Dodal ten samý a zapálil si cigaretu. Lesem se ozval výstřel a Jamesovo tělo spadlo bezvládně do předem vykopané jámy.

02:15, Sobota
Alice byla připoutána koženými řemeny k židli. Na sobě měla bílé tričko. Nepamatuje si ale, že by si ho brala. Převlékl ji snad někdo? A kde to vlastně je? "Pomoc! Pomoc! Pomozte mi někdo!" začala křičet a lomcovat sebou na židli. "Drž sakra chvíli hubu!" okřikl jí kdosi. Otočila se, ale nikoho neviděla. Připadalo jí to, jako by byla v nějaké garáži, nebo dílně. Najednou před ní předstoupil někdo, koho viděla poprvé v životě. Na sobě měl akorát černé tílko. Dřepl si před ní a usmál se. "Kde to jsem!? A kdo jste sakra vy?!" zeptala se neznámého zoufalým hlasem. Ten se jen pousmál. "Nezáleží na tom, kdo jsem já, ale kdo jsi ty a co tu děláš." Dořekl a zvedl se. Přešel někam za ní. "Jmenuješ se, Alice Dare?" zeptal se neznámý. Alice se rozbušilo srdce. "Ano." Odpověděla roztřeseným hlasem. Neznámý si stoupl za ní. Chytil ji za spodní čelist a zvedl jí hlavu. Díval se jí do očí. "Víš, někdo mi zaplatil, abych to s tebou skončil." Řekl neznámý a Alice koutkem oka zahlédla velký kuchyňský nůž. Z očí se jí začaly řinout slzy a ona sebou škubala. Z posledních sil se snažila z jeho sevření dostat. Po chvíli to vzdala. "Prosím, nechte mě jít." Dostala ze sebe přes slzy. "Víš, holčičko, to nejde. Smiř se s tím, že je čas říct sbohem." Pronesl neznámý a jedním pomalým pohybem jí podřízl hrdlo. Nechal jí tam pomalu vykrvácet a přešel do zadní části jeho díly. Na stole ležel její mobil. Odemkl obrazovku a zkontroloval, zda se už odeslala ta SMS. Stále se odesílala, ale nebude trvat dlouho a jeho práce na tomhle, skončí.

13:27, Pátek
Scott ležel v posteli s Jane. Odpočívali. Jane se přitulila ke Scottovi a ten se pousmál. V očích měl ale smutek. Žralo ho svědomí. "Víš, Jane, nejsem si jistý, jestli to je správné." Řekl Scott a prohrábl Jane vlasy. Ta se na něj podívala a zvedla se. "Ale samozřejmě, že je to správné. Miluješ přece mě, a ne Alice. Nebo snad ne?" zeptala se ho Jane. Scott se zadíval na chvíli do peřiny a následně se opět podíval Jane do očí a usmál se. "Ale to víš, že miluju víc tebe." Řekl a políbil Jane. "Tak už jí konečně pošli k vodě." Řekla sladkým hlasem Jane, a nasadila na tvář svůj omamný úsměv. Zasvěcení a ti, jež jí znali delší dobu, však věděli, že za tím úsměvem se skrývá psychopatický škleb. Scott opět sklopil pohled do peřiny a na okamžik se zamyslel. "Udělám to večer. Řeknu jí to." Řekl a se smutkem v očích se usmál na Jane, která byla tou zprávou dost potěšena. "Musíš pochopit, že už je prostě čas jí říct sbohem." Dodala Jane a lehla si zase zpět vedle Scotta, zatímco mu rukou zajížděla do rozkroku.


16:49, Pátek
Jane stála na smluveném místě. Měla na sobě kabát a rukavice. Hlavu měla zaraženou v límci kabátu, aby jí netáhlo za krk. Byla poněkud zima. Zhluboka se nadechla Listopadového vzduchu a pomalu vydechla. Uslyšela klapání bot a otočila se. Doufala, že to je ten, na koho čekala. Schválně si s ním dala sraz večer, aby je nikdo neviděl. Když k ní přišel blíž, bezpečně poznala, že je to ten, koho hledala. "Prý máte pro mě práci?" řekl onen tajemný příchozí a Jane se opět usmála. "To máte pravdu, pane Smithi." Řekla a ten, jehož si zavolala, se jen rozhlédl. "O co de?" zeptal se. Jane vytáhla z kapsy kabátu fotku Scotta a Alice a podala jí Smithovi. Ten ji převzal. "Oba?" zeptal se hrubým hlasem. "Ale ne, vy hlupáčku," začala Jane "na fotce je někdo koho chci. Dneska večer se s ní má rozejít a já si ho chci tak nějak pojistit. Sledujte je, a až jí opustí, postarejte se, aby už jí nikdo neviděl." Řekla Jane a strčila si ruce do kapes, aby jí nebyla taková zima. "Takže, holku zabít, kluka nechat?" zeptal se pro jistotu Smith a podíval se Jane přímo do těch jejích psychopatických očí. "Ano, správně." Řekla Jane a zpod kabátu vytáhla obálku s penězi. "Přesně kolik jste chtěl. Uvnitř najdete ještě instrukce, co uděláte po její smrti. Poté jsem s vámi skončila." Dodala ještě Jane a připravovala sek odchodu. "Takže teď už..." začal Smith, ale nestihl větu dokončit. "Teď už je čas říct si sbohem, pane Smithi. Doufám jen, že je na vás spolehnutí." Dořekla za něj Jane a pomalu odcházela. Smith se vydal na opačnou stranu, ale po pár krocích se zastavil a otočil se zpět na Jane. "A ještě něco." Zařval na ní. Jane se otočila a kývla hlavou na znamení, že poslouchá. "I když tu práci udělám, neznamená to, že s tím souhlasím, podle mě je totiž to co děláte zmrdství té největší úrovně. Pohrdám lidmi, jako jste vy." Řekl a oba bez dalších slov pokračovali vlastní cestou. "Arogantní kokot." Pomyslela si Jane, ale nechala si to pro sebe.

21:05, Pátek
Scott se procházel městem, zatímco se s Alice držel za ruce. Zastavily se u osvětleného monumentu, který byl na náměstí. Monument byl zároveň něco jako fontána. Byla to průhledná spirála, po které stékala voda a hromadila se dole v menším bazénku. "Miluju tě." Řekla Alice. Scott na to nic neodpověděl. "Chtěl jsi se mnou mluvit viď? Děje se něco?" zeptala se Alice a pevně ho chytla za ruce. Dívala se mu do očí. Byly prázdné a bez života. Scott nevěděl, jak se do téhle situace dostal, ale nebylo cesty zpět. "Víš,..." začal Scott ale byl přerušen zazvoněním telefonu Alice. "Počkej, lásko." Řekla mu Alice a zvedla telefon. Scott byl v myšlenkovém vakuu. Neměl nikdy Jane potkat. Tohle je celé její vinna. Jak teď se sebou bude moct žít. Z transu ho probudil pláč Alice. "Co se děje?" zeptal se ustaraně. Podařilo se mu z Alice dostat, že se její máma právě dozvěděla, že měl její otec nehodu a je po smrti. "A co jsi mi to chtěl říct ty?" zeptala se Alice a zadívala se Scottovi do očí. Ten se zhluboka nadechl a svěsil hlavu. "Kurva, to si to nemohli načasovat líp?!" zaklel si sám pro sebe. "Víš, já už si nejsem jistý, jestli tě miluju. Asi… Asi už to vyprchalo. Už tě prostě nemiluju." Řekl Scott a zavřel oči, aby nebylo vidět, jak je má zalité slzami. "To ale přece… tohle… to nemůže bejt pravda." Dostala ze sebe přes slzy. Zatímco brečela, Scott si položil hlavu do dlaní a pomalu je sunul do vlasů. Pevně si je chytil a zatáhl. "Víš, prostě si myslím, že už je jednoduše čas říct sbohem." Dořekl Scott a zvedl se. "Zažil jsem s tebou hodně hezkejch chvil a nikdy na ně nezapomenu. Díky za všechno." Řekl, Strčil si ruce do kapes a se slzami na tváři odcházel, zatímco Alice tam pořád seděla a brečela. Po chvíli se zvedla a dala se taky na odchod. Přišlo jí lepší brečet doma hezky v posteli, než někde na náměstí u kašny. Zašla do jedné z postraních uliček a přes vzlykání si ani nevšimla ozývání s ní naprosto nesynchronizovaných kroků. Zaregistrovala to až pozdě a než se stihla otočit, měla na ústech přitisklý kapesník napuštěný chloroformem.

03:01, Sobota
Scott vběhl na obrovskou zahradu u domu Alice. Vyběhl po příjezdové cestě směrem ke dveřím. Překvapilo ho, že spodní brána byla otevřená. Když vyběhl nahoru, byl tam zaparkovaný černý mercedes. Nepamatoval si, že by jejich rodina někdy nějaký měla. U dveří stáli dva muži v oblecích a její matka. Měla naprosto rudé oči od slz. Scott doběhl až k nim. Musel se vydýchat. Celou cestu sem běžel. Muži v oblecích na něj udiveně koukali. "Je Alice doma?" zeptal se Scott hned, jak se vydýchal. "Naposledy jsem ji viděla, když odcházela za tebou. Co se stalo?" zeptala se její máma a muži v oblecích se na sebe podívali. Scott si všiml, že mají za opasky zbraně. "Rozešli jsme se a ona pak asi odešla domů. Ale pak mi od ní přišla SMSka…" Scott nedokončil myšlenku. "Vaše dcera se určitě brzy objeví." Řekl jeden z těch dvou, co tam stáli. Scott si je ještě jednou sjel pohledem a všechno mu došlo. Mercedes, obleky, klobouky, zbraně. Vzpomněl si na něco, co mu kdysi řekla Alice. "Prý můj otec dřív obchodoval s mafií, ale nevím, co je na tom pravdy. Prý už v tom ale nejede. Odešel od nich." Přesně takhle mu to tehdy řekla. Jenže jemu teď došla ta poslední souvislost. Od mafie se nedá jen tak odejít. Jediná propustka, je smrt. Scott se podíval paní Dare do očí. Scott se pak otočil na jednoho z mafiánů a skočil po něm. Povalil ho na zem a začal do něj bušit pěstmi. "Její otec nezemřel při žádný zkurvený nehodě! Vy ste ho zabily, vy čuráci!" řval na něj, zatímco ho mlátil pěstmi. Na příjezdovou cestu právě vbíhala Jane. Najednou uslyšela výstřel. Zrychlila. Nejednou si všimla, jak na zemi leží Scott a vykašlává krev. Přiběhla k němu a podepřela mu rukou hlavu. Z očí se jí řinuly slzy. I matka Alice k němu přiběhla. "Cos to udělal?! Říkal ti někdo, aby si střílel?!" řval zmlácený mafián na toho druhého, který jen stál s vyděšeným výrazem a v ruce držel zbraň. "Odpověz mi kurva, co sis myslel, ty idiote!" zařval na něj ten zmlácený znovu. "Já nevím, já jsem prostě zpanikařil." Obhajoval se, zatímco byl pořád kárán. "To ale neni důvod, abys ho zastřelil! Já vás mladý nenávidim." Pronesl ještě mafián a také se sklonil ke Scottovi. "To bude dobrý, uvidíš." Řekl mu a křikl na kolegu, aby nachystal auto. Ten ale stál jako přikovaný a stále hleděl na to, co způsobil. Mafián tedy vstal od Scotta a začal startovat auto. Motor však nechtěl naskočit. "Ne, ne, ne, Scotte neumírej mi tady!" křičela na něj přes slzy Jane. Scott jí chytil za ruku a naposled se jí podíval do očí. "V jednom jsi měla pravdu," začal, aby upoutal její pozornost "Je čas říct sbohem." Jane na chvíli přestala křičet a popadla dech. "Ani to nezkoušej! Ani na to nemysli!" křičela na něj zoufale přes slzy, zatímco mu ruku svírala stále silněji. "Miluju tě." Řekl Scott a stisk jeho ruky povolil nadobro. Mafián vyběhl z auta a otevřel dveře na zadní sedadla. "Rychle, naložte ho!" křikl na ně. Matka Alice se na něj podívala. "Už je pozdě." Dodala a sklopila hlavu. Mafián těžce polkl a smeknul klobouk.


02:37, Sobota
Scott kráčel sám ulicí směrem k domu Jane. Vešel dovnitř. Slzy už sice byly ten tam, ale oči měl stále zarudlé. Jane se na něj usmívala, zatímco smutek v jeho očích vzrostl. Nebyl si jistý tím, co udělal. Mrzelo ho to. "Tak jak to dopadlo?" zeptala se smířlivým hlasem Jane. Scott mlčel. Neměl náladu na mluvení. "No tak, Scotte, teď už to přece není tvoje starost. Je pryč. A máš tu mě. A víš, že já ti vždycky pomůžu." Řekla Jane a dala mu pusu. Scott stále mlčel. Nevěděl co si má o ní myslet. Jako by neměla ani srdce. A ani špetku soucitu v sobě. "No, každopádně teď už tě Alice nemusí zajímat. Je pryč. Navždycky." Řekla, a opět se sladce usmála. Byl to ten samý úsměv jako odpoledne. A tentokrát i Scott viděl ten Psychopatický škleb za ním schovaný. "O čem to mluvíš?" zeptal se jí, když vtom mu přišla SMS. Vytáhl mobil a nahlas si ji přečetl. Byla od Alice. "Ahoj Scotte, už na to nemám. Stal ose toho teď hodně a já už to prostě neunáším. Jsem ráda že jsem tě poznala, ale jak jsi řekl, už je čas říct sbohem, Nejen tobě, ale i celému světu. Miluju tě." Přečetl Scott nahlas a do očí se mu prodrala nová várka slz. Otočil se a vyběhl ze dveří, zatímco mobil nechal spadnout na zem. Vyběhl ven a zamířil směrem k Domu Alice. Byl daleko, ale on doufal, že to tam snad stihne včas. "Počkej!" zakřičela za ním Jane a začala se Oblékat. Věci prostě nevyšly, jak si naplánovala.

Každá rozhodnutí, ať malá, či velká, mohou kolikrát způsobit více škody, než užitku a nikdy nevíte, kolik dalších osob, tento malý moment ve vašem životě ovlivní. Mějte to na paměti a rozhodujte se správně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 1. listopadu 2015 v 17:05 | Reagovat

Velice silný příběh. Každopádně s tebou souhlasím.

2 Lucka Lucka | E-mail | Web | 1. listopadu 2015 v 17:42 | Reagovat

Páni, tak tohle mě teda úplně vtáhlo! A na konci dokonce poučení, vážně silné čtení, moc pěkně napsané. Správná rozhodnutí jsou důležitá, ale člověk vážně musí myslet i na to, koho tím ještě ovlivní.

3 Ghoul Ghoul | 1. listopadu 2015 v 17:43 | Reagovat

[2]: Děkuji, moc děkuji :-)

4 Anna Anna | E-mail | Web | 23. prosince 2015 v 0:01 | Reagovat

Perfektni fakt ! Akorát škoda, že dobro nezvítězilo nad zlem, ale v podstatě v tomhle připadě prohráli všichni

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama